Starší bratr Karla Čapka, ilustrátor, výtvarník, scénograf, novinář, dramaturg, žurnalista a významná osobnost českého kulturního života začátku 20. století se narodil 23. března 1887 v Hronově v rodině báňského lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Narodil se jako druhé dítě do rodiny, již v roce 1886 měli manželé Čapkovi holčičku Helenku a v roce 1890 se narodil Karel. Antonín Čapek byl významnou osobností v Malých Svatoňovicích, kam se rodina v roce 1890 přestěhovala. Organizoval kulturní život v městečku, byl v divadelním spolku, čtenářském spolku, přednášel, byl v řemeslnické besedě. Ani Božena Čapková nezahálela, při různých společenských sezeních sbírala lidové pohádky, říkadla a písničky. V Malých Svatoňovicích bydlela rodina do roku 1907, potom se přestěhovali do Prahy. Josef Čapek měl výrazné výtvarné nadání, i když ve škole příliš neprospíval. Navštěvoval dvouletou tkalcovskou školu ve Vrchlabí, potom rok pracoval jako dělník v prádelně a od roku 1904 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole malbu a grafiku. Po skončení školy odjel do Paříže, kde bydlel v letech 1910-11, přitom navštívil Španělsko. Po návratu se zapojil do uměleckého a společenského života Prahy - v roce 1911 byl jedním ze zakládajících členů Skupiny výtvarných umělců, rok na to redaktorem jejich Uměleckého měsíčníku, další rok redaktorem měsíčníku Mánes. S bratrem Karlem Čapkem se podílel na vytvoření Almanachu na rok 1914 a v roce 1918 se stal zakládajícím členem výtvarně umělecké skupiny Tvrdošíjní spolu se Zrzavým, Špálou, Kremličkou, Hofmanem a Marvánkem. Nebyl odveden v rámci 1. světové války na frontu pro zdravotní postižení - oční vada. Od roku 1917 do roku 1921 byl redaktorem Národních listů, potom až do svého zatčení redaktorem Lidových novin. Od roku 1929 byl členem Umělecké besedy. Již dne 1. září 1939 (v den napadení Polska a oficiálního zahájení druhé světové války) byl zatčen gestapem v Zálesí, kde byl s rodinou na letním bytě a až do své smrti v dubnu 1945 byl internován v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen, Bergen-Belsen, kde zemřel na skvrnitý tyfus. Za svého života byl po literární stránce zastíněn úspěšnějším bratrem Karlem a také svými výtvarnými pracemi. Společně s bratrem Karlem se podílel na těchto dílech: Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916) - 7 povídek Krakonošova zahrada (1918) - vyprávění o společně prožitém dětství Lásky hra osudná (1911) - první společná divadelní hra Ze života hmyzu (1922) - nejúspěšnější společná divadelní hra o tulákovi, který se dostal do říše hmyzu Adam Stvořitel (1927) - utopistická divadelní hra, již nebyla úspěšná, proto již další hru bratři nevytvořili Josef Čapek tvořil i sám, zejména povídky, pohádky pro děti, i divadelní hry, fejetony, eseje zejména z uměleckého prostředí. Jeho dílo není rozsáhlé, ale zato mnohotvárné. 1917 - Lelio - soubor povídek o válečném zoufalství 1920 - Nejskromnější umění - odborné pojednání 1923 - Pro delfína - soubor lyrických povídek 1923 - Země mnoha jmen - divadelní hra; jediná, nepříliš vydařená 1929 - Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech - nejznámější pohádka z pera Josefa Čapka s jeho charakteristickými ilustracemi 1930 - Stín kapradiny - novela, baladický příběh o svědomí dvou vesnických chlapců, kteří zavraždí hajného, který je nachytal při pytlačení 1932 - Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové - pro děti 1935 - Jak se dívat na moderní obrazy - odborné dílo o umění 1936 - Kulhavý poutník - próza a eseje, autor medituje o životě a nad životem 1938 - Umění přírodních národů - také odborné umělecké dílo 1946 - Básně z koncentračního tábora - vyšlo posmrtně 1947 - Psáno do mraků - vyšlo posmrtně, aforismy 1954 - Povídejme si děti - vyšlo posmrtně a mnoho dalších článků, fejetonů, esejů, odborných publikací..