Pod mými chodidly, tiše našlapujícími, se klikatí úzká cestička. Poslouchám pomalý rytmus svých kroků, pod kterými praskají opadané větévky mladých listnatých buků a dubů. Nevím, kam až mě mé nohy dovedou. Snad na ono krásné místo, kam si chodívám odpočinout před ruchem. Stromy dýchají a voní svěží přírodou. Je neskonalé ticho. Pod srázem, na kterém stojím, rychle protéká malý potůček s nekonečně stejným hučením, které se nemění jak při východu slunce, tak při soumraku. Z mladého listnatého lesa se pomalu dostávám do smíšeného, kde stromy rostou vznešeně, blízko u sebe. Jejich jehličím obalené haluze sahají až k zemi. Taková procházka při smutku pohladí a nešťastného rozesměje. Pomalu se dostávám z lesa ven. Na jeho okraji vidím starou borovici, která tu stojí už léta a čas na ní zanechal šrámy. Posledním úrazem se stal zásah blesku. Není jediná. Všem mrtvým stromům, co zde leží pokácené, nějaký člověk sebral jejich přírodní krásu. Opodál, v souladu s jedinečností tohoto lesa, je zvláštní místo. Místo, které bylo cílem mých kroků. Místo, které má kouzlo. Kouzlo něžnosti, vůně a samoty. Jako pozorovatelé se mezi starými odloženými panely tyčí dva kvetoucí stromy - višeň a jabloň, na kterých by nejedna včelka byla v sedmém nebi. U spousty kvítků příroda nešetřila barvou. Omamně to zde voní. Tento klid ruší jen ostrý bzukot čmeláků a zpěv ptáčku, kteří pokud nedělají právě tohle, shánějí něco k snědku. Není tu žádný stín, sluníčko vydává paprsky, které se opírají do všeho kolem. Do přemýšlení se mi vkrádá vítr. Fouká mi do vlasů. Slunce zapadalo, když jsem odcházela. Už jsem nestačila spatřit, jak se na krajinu snáší noc, jak na tmavnoucí oblohu vystoupí první hvězda, jak ptáček zazpíval večerku, ani jak vyjde měsíc, který bude celý les při jeho sladkém spánku hlídat. Strávila jsem půl dne na tomhle nádherném místě, mém oblíbeném. Na místě, kam se dnes stále, byť jen ve vzpomínkách, vracím.